Divočina severu u NP Abisko

Publikováno 23.03.2016 v 21:00 v kategorii Švédsko, Norsko, Finsko, přečteno: 789x

Pokračování deníku z cesty po Skandinávii 2015:

V neděli 5.7. večer se stále ještě za světla blížíme do švédského Abiska. Mělo by jít o skutečně divokou přírodu severu. Jak se pomalu blížíme kempu Björkliden Fjällby, kde budeme spát tři noci, mizí za mraky i sluníčko. Abisko by ale mělo být neslunnější místo ve Švédsku, leží ve srážkovém stínu, proto zde údajně prší jen málo. My ale poznáme zřejmě jeho odvrácenou stranu, ale i navzdory nepřízni počasí mě Abisko vzalo za srdce a chtěla bych se sem někdy vrátit.

V Abisku jsou vysoké hory, tundra, jezera, porosty nízkých břízek, louky plné hořců a hvozdíků (za naší návštěvy bylo ale zřejmě chladnější léto než obvykle a všude bylo velké množství neroztátého sněhu, a tak jsme se do některých částí kolem Abiska ani nedostali a alpínské louky byly ještě tudíž přikryté sněhem). Z fauny se zde člověk může setkat se soby, losy, rosomáky, medvědy, rysy, polárními liškami, lumíky a desítkami druhů ptáků. Z našeho kempu jsme měli výhled přímo na jezero Törneträsk, za ním je krásně vidět sedlo Lapporten (tzv. Brána do Laponska), kudy Sámové hnali na jaře a na podzim stáda sobů. Tady je i začátek známé Královské cesty (Kungsleden), ta odtud pokračuje až do středního Švédska.

Pondělí 6.7.
První den vyrážíme brzy. Popovážíme se z kempu Björkliden autobusem směrem k obci Abisko, které leží na samotném okraji Národního parku Abisko (Abisko Nationalpark). Vystupujeme u visitor centre v obci Kungsleden a míříme hezky pěšky podél řeky Abiskojokk, která tu krásnou deltou ústí do jezera Törneträsk. Jdeme kolem dravých peřejí modrozelené řeky po dřevěných chodníčcích porostem nízkých břízek.
Je nás jen hrstka, zbytek skupiny se vydal k lanovce na horu Njulla. Je tu krásně, najednou zaslechnu povědomé kontaktní hlasy a teď ho i zahlédnu, slavík modráček tundrový. Krasavec s modrou náprsenkou s cihlově červeným flíčkem pod krkem. Nejprve vidím samičku, která není tak pestře zbarvená. Má plný zobáček naloveného drobného hmyzu, pravděpodobně krmí mláďata. Fotím ji a pokračuji dál.
Později máme štěstí i na samečka o hodně dál níž u řeky, tudíž se musí jednat o další pár tohoto úžasného ptáčka. Je to tu pro ně ideální biotop, z našich českých luhů znám jeho blízkého příbuzného slavíka modráčka středoevropského, který má skvrnu v modré náprsence tentokrát bílou. Ozývají se dost podobně a podobný je i jejich zpěv. Slavík modráček tundrový má ale o něco drsněji znějící zpěv. Poté, co se dost vynadíváme krásou těchto ptáčků a krajinou ústí řeky, se vydáváme zpět a míříme k lanovce na horu Njulla, abychom si užili také nějaká panoramata. Výstup pěšky ani neplánujeme z časových důvodů a také se začíná dost kazit počasí, navíc nás od vrcholu dělí 900 výškových metrů a to je dost. Sedíme na sedačkové otevřené lanovce a dost fouká studený vítr, až se lanovka houpe nahoru a dolu.

Opravdu rapidně se mění počasí, padá mrak a zakrývá nám veškerý výhled na krajinu pod námi. Zabaleni do dek, které jsme vyfasovali, vjíždíme do mraků, cesta nahoru trvá poměrně dlouho, dobrých 20 minut. Co chvíli se lanovka úplně zastaví a pak zase rozjede. Když dorazíme na horní stanici lanovky, není vidět ani na dva metry, je zde naštěstí bistro, tak se jdeme trochu ohřát a dáváme si párek v rohlíku. Já, kamarádka Zdenka a kamarád Lubor (starý horal).
Na výstup na horu Njulla není čas, v plánu je trek kolem hory Njulla podél řeky Gohpasjonka zpět dolů do kempu v Björkliden. Zdenka vytahuje mapu, značení ve Švédsku bývá prabídné, navíc přes ležící mrak není vidět na krok a bylo by tak snadné se ztratit. Zdenka už tu naštěstí před několika lety byla a tak máme výhodu. Oblékáme vše co máme s sebou, je dost chladno a vyrážíme statečně do bílé tmy. Na kamenech na zemi občas vidíme červenou značku, ty se někdy ale ztrácí, tak na ně úplně nespoléháme. Trochu váháme na jednom "rozcestí" kudy se vydat, nakonec nás vede Zdenka a později se ukázalo, že naše skupinka a ještě asi tři lidi šli touto správnou cestou a zbytek dvacetičlenné skupiny šel úplně jiným údolím a de facto se ztratili, musel pro ně potom večer dojet autobus a dovést do kempu.
My jdeme správně a míříme k peřejím řeky Gohpasjonka kamenitou tundrou. Na chvíli se zvedá mrak a my pozorujeme vodouše rudonohé a ti se mohou zbláznit, když nad nimi krouží chaluha malá. Pak opět padá mrak. Přecházíme několik podmáčených ploch a sněhových poklic. Najednou se vyjasní a otevře se nám výhled zpět na Bránu do Laponska (Lapporten), najednou kolem nás řádí základ potravního řetězce - lumíci norští. Náháníme je a fotíme.
Scházíme pomalu údolím směrem k jezeru Törneträsk, někde za hřebeny je náš kemp. Klesáme podél peřejí řeky Gohpasjonka. Krásně nám pózuje chaluha malá. Lubor má náskok a najednou se nám ztrácí, zrovna v nejhorší chvíli, kdy jsme se Zdenkou zjistily, že červené značky zmizely, poslední je na kameni u řeky. Příval vody z tajícího sněhu zřejmě ztrhl most a cesta se nám tak uzavřela. Brodění ledovou hlubokou vodou okamžitě zavrhuji.
Krosíme tedy náš břeh a snažíme se držet směr podle mapy. Prodíráme se nízkými urputnými vrbičkami a je to dost namáhavé, počasí se dost zkazilo a hrozí, že pěkně zmokneme. Ztrácím náladu a ani mě moc nezajímá, že tam poskakují nějací ptáci... Lubor nikde. Chvílemi nám dost komplikuje cestu ještě navíc hluboký sníh, a nikdy nevím, kam až se propadneme...Zdenka navrhuje vylézt co nejvíc nahoru, abysme se dostaly nad vrbičky. Vysekáváme si cestu sněhem vzhůru, plazím se po čtyřech, nakonec jsme nahoře a nacházíme jakousi cestičku, která podle mapy vede z hory Njulla. Klesáme dolů a po delší době se nám podařilo narazit na cestu a potkáváme i nějaké chaty a pak i silnici, jsme už skoro doma. Míjí nás autobus, který právě přivážel zbytek skupiny strativší se také, ale úplně jinde. Máváme, ale ne z radosti, ale aby nás taky nabrali, jsme vyčerpané, ale oni jedou dál. Naštěstí je kemp téměř za rohem. Lubor dorazil před námi...Někdo ze skupiny prý během cesty pozoroval sovice krahujové, my jsme viděli jen káně rousné. Další člen výpravy prý viděl sovici přímo u chat v našem kempu. Já si všimla jen pěnkav jíkavců a drozdů cvrčal. Vracím se před půlnocí z posezení naší skupiny a kousek od naší chaty sedí na stromě sovice krahujová. Cesta je dost do kopce, ale v zápalu touhy ji vyfotit popadám nohy na ramena a celá uřícená lapám po dechu a v chatě čapnu foťák a běžím zpět k sovici. Je špatné světlo, slunce je schované za mraky, jindy by i o půlnoci bylo sluníčko. Sovice krahujové patří mezi druhy sov s denní aktivitou. Pozoruji a fotím dvě odrostlejší mláďata, která na sebe (možná i na rodiče) vzájemně pískala a dost na ně naletovaly kvíčaly. Daří se mi i nějaké foto. Jsem spokojená.

Úterý 7.7.
Druhý den vyrážíme rovnou pěšky z kempu Björkliden, nahoru nad kemp, uděláme okruh přes jezírka, sněhové poklice, kolem hřbitova Tornehamns kyrkogard; Rallarkyrkogarden a pak se napojíme na červenou turistickou cestu zpět do kempu.
Počasí nevěstí nic dobrého, je zataženo a chladno. Cestu nám zpříjemňují vodouši rudonozí s mláďaty, kulíci zlatí, strnad rákosní, chaluha malá a na jednom jezírku i rodinka potáplic malých vodící mladé. Terén podél jezírka u potáplic je velmi podmáčený. Nakonec se nám podaří pěkné fotografie a pokračujeme dál. U dalšího jezírka je turistický přístřešek, jelikož už čas pokročil, dáváme si svačinku a čaj. Mezitím se ale spustí vydatný déšť a nevypadá to, že by mělo přestat pršet.Navlékáme tak nepromokavé kalhoty a zabalujeme foto techniku do nepromokavých obalů a vyrážíme směr hřbitov. Déšť nás pěkné zmáčí, na hřbitově ani nevytahuji foťák a pokračujeme směrem ke kempu. Docházíme úplně promáčení, naštěstí je v zázemí speciální sušárna, a tak mezitím než dosušíme promáčené věci a boty, spolu s ostatními levitujeme o zážitcích z Abiska.

Sameček slavíka modráčka tundrového v plné parádě